Paní doktorku Janu Konvalinkovou, vyučující Katedry primárního vzdělávání a sbormistryni našeho sboru Bohemia Chór, jsme zastihli uprostřed realizace zajímavého projektu s Českou filharmonií.
Prosím, pověz nám o projektu, který teď se studenty realizujete, odkud vzešla iniciativa a čeho se týká?
Česká filharmonie má velký projekt Hudba do škol. Podílejí se na něm hudební pedagogové a vysoké školy, ale protože se nemůže realizovat teď, kdy ani do Rudolfina ani do škol nemohou přicházet hosté, oddělení vzdělávacích programů přišlo s nápadem on-line hudební návštěvy filharmoniků. My jsme byli takové první vlaštovky. Zapojili jsme studenty naší katedry a také Univerzity třetího věku, seniory. Tím, že se v tom projektu od počátku také angažuji, vznikla myšlenka, abychom se propojili. A opravdu, zapojili jsme náš pěvecký sbor Bohemia chor a Aurea rosa – sbor U3V a uspořádali jsme první setkání. Byl to on-line meeting se sólo trumpetistou a prvním trumpetistou Ladislavem Kozderkou.
Jak on-line setkání proběhlo?
Probíhalo v neskutečně přátelské atmosféře, bylo velmi naplňující a obohacující. Trumpetista se nacházel v dirigentském salónku České filharmonie, představil nám salónek i celé Rudolfinum. Musíme si představit, že je to salónek, kde pobýval Václav Talich, Rafael Kubelík a všichni další špičkoví dirigenti, a odtud proběhl přenos s panem Kozderkou.
A protože jsme muzikanti a studenti a chtěli jsme se co nejvíc dozvědět, začali jsme společně. Dělali jsme zahřívací cvičení, které bylo na základě tai-chi a na panu Kozderkovi bylo hned vidět, že špičkoví hráči české filharmonie se zajímají o širokou škálu věcí. Je to tak všestranně náročná práce, jejich záběr je úžasně široký. Následovala různá energetická cvičení a pak přišla cvičení dechová. Zažili jsme si úžasnou spojitost mezi hrou na dechový nástroj a zpěvem a myslím, že všichni, kdo jsme tam byli přítomni, jsme byli úplně fascinováni. Rozezpívali jsme se i za pomoci trubky – ona trumpeta nádherně vede dech a vede hlas a jakoby ho podpírá. Pak jsme společně zpívali. Pan Ladislav Kozderka to všechno řídil, hrál na trumpetu, dirigoval a měl i doprovod varhan.
Pak nastala slavnostní chvíle, kdy jsme se usadili a on nám zahrál první větu koncertu D-dur pro trubku a orchestr skladatele Tartiniho. Byla to nádherná chvíle, za ním zněly varhany a my jsme si mohli užívat tu excelentní trumpetovou hru. Poté jsme si zazpívali vánoční skladby. Nakonec přišel čas otázek a odpovědí. Velmi mě potěšilo, že naši studenti kladli obohacující a hluboké otázky, zajímali se o filharmonii, o dirigenty, o skladby, dále o způsob trumpetové hry, o zahraniční působení filharmonie atd. Nadchlo nás, že pan Kozderka na nic neodpověděl povrchně. Na všechny dotazy odpovídal zaníceně, erudovaně, s obrovskou chutí sdělit, jak věci jsou. Bylo to tak poutavé, že jsme zapomněli, že jsme jen u obrazovek, dělo se něco velmi autentického.
Jaká byla jeho vlastní cesta k povolání hudebníka?
On původně nechtěl být špičkový muzikant, ale pocházel z muzikantské rodiny a tak nějak se to očekávalo. Musel, v té době se neodmlouvalo. Přitom jako čtrnáctiletému mu hra na trumpetu ani moc nešla, ale nějak se „zabejčil“, pustil se do práce. Na každé větě jeho vyprávění bylo cítit celoživotní hledání. Když pak dělal konkurz do České filharmonie, ptali se ho, jestli právě toto je jeho sen nebo zda má ještě nějaký větší. On odpověděl, že jeho rodina odjakživa chovala velkou úctu k České filharmonii a že vyrostl s tím, že je to nejvyšší meta, jaké lze dosáhnout. Bylo to velmi zajímavé líčení. Cvičil mnoho hodin denně, až dostal těsně před konkursem zánět pohrudnice a nemohl tam jít. A oni ten rok nevybrali nikoho. Další rok pak místo prvního trumpetisty a sólisty dostal.
Člověk by řekl, že mu to bylo souzeno.
Jednoznačně. My jsme tím všichni byli velice zaujati. Nadchlo nás jeho mistrovství, autentičnost a pokora. Snaha být takový, jaký jsem. Říkal nám: dělejte to, co vás naplňuje, a u toho zůstávejte, protože to je pro vás největší motor života, stále se ptejte, hledejte, ale zůstaňte u toho, nevzdávejte to.
S reakcí našich studentů jsi tedy byla spokojená?
Ano, velmi. Předem se dobře připravili a nebáli se klást otázky. Zajímavé bylo, že naši studenti KPV i senioři z U3V vyjadřovali podobné věci. Bylo zřejmé, že vnímání hudby a reakce na ni je něco základního a zásadně lidského, a nezáleží na věku. Ukazuje to pravdivost a autentičnost. Opravdovost prožitého hudebního zážitku leží v té chvíli, v té sekundě.
Takže to, co říkají dnešní motivátoři nebo různí guruové, že máme žít v přítomném okamžiku, to hudba vlastně přirozeně sama přináší?
Ano, proto je ale zároveň tak náročná. Když se to v přítomném okamžiku nepodaří „vyrobit“, tak už to pak vlastně nikoho nezajímá.
Jak bude projekt pokračovat?
Čeká nás podobné setkání, a to s panem Martinem Petrákem, sólo fagotistou České filharmonie. Tím filharmonie uzavře rok 2020. Jakou formou by celý projekt pokračoval v dalším roce, to se doufám brzy dozvíme.
Děkujeme za rozhovor a přejeme další obohacující hudební zážitky.
19. ledna 2021