Malá, otevřená, dynamická. Jiří Suchomel před dvaceti čtyřmi lety FUA TUL zakládal a stále na ni učí

Profesor Jiří Suchomel je jeden z nejvýznamnějších a zároveň nejaktivnějších pedagogů FUA TUL, kterou také před čtyřiadvaceti lety zakládal. V současnosti zde vede progresivní výzkum a vývoj technologie 3D tisku budov. Rozhovor přinášíme v rámci série mini rozhovorů se členy liberecké fakulty umění a architektury.

• 

Čím se zabýváte ve vlastní tvorbě v poslední době? Uveďte prosím nějaký zajímavý příklad toho, na čem právě pracujete nebo toho, co jste nedávno dokončil.

JIŘÍ: Už rok a půl pracuji na projektu 3D tisk ve stavebnictví a architektuře. Jeho cílem je vyvinout technologii, materiály, robotické, software a architektonické řešení pro 3D tisk budov. Je to obrovský projekt, na kterém pracuje spousta lidí, asi celkem čtyřicet lidí tady po univerzitě. Podílí se na tom také pražský Kloknerův ústav ČVUT. Já vedu malý tým naší fakulty, který se zabývá tím, co my umíme, což jsou stavební a architektonické souvislosti. Ostatní speciální problémy řeší pochopitelně lidé, co jsou k tomu povolaní. Naší snahou je tisk betonových nosných konstrukcí.

Funguje to tak, že tisknete vrstvy – my jsme nenašli rozumné slovo, tak tomu říkáme housenka (tomu, co vylézá z tiskové hlavy). Z toho vzniká stěna, která může být různě půdorysně tvarovaná. Celý problém je, že ta hmota je při vytlačování měkká. Pokud rychle neztuhne a pokud se rychle kladou ty vrstvy, může to celé zkolabovat. Jezdíme po světě a díváme se, jak to dělají jiní lidé a viděli jsme naživo tisky, které zkolabovaly. Potřebujeme betonový materiál – jemnozrnnou betonovou směs, která je pokud možno velmi pevná a celou dobu je měkká. Až když opustí tu hlavu, tak by okamžitě měla tuhnout.

• 

Chystáme se, že bychom na konci mohli vědět, jak by šla vytisknout celá hrubá stavba budovy. Viděli jsme u konkurence několik takových pokusů, které nás uklidňují v tom smyslu, že to je v principu možné. Potřebujeme to ověřit fyzicky a potřebujeme vytisknout nějaké vzorky, fragmenty. Testovat je – lámat, trhat, zjišťovat pevnosti atd. Pevně věříme, že se nám to podaří.

Jaké ateliérové zadání považujete za nejlepší? Uveďte také nějaké zajímavé příklady studentské tvorby týkající se daného zadání.

JIŘÍ: My jsme vždycky praktikovali to, že studenti procházeli různými ateliéry během studia a my jsme je v tom podporovali. Mají možnost takhle migrovat, nejen mezi architektonickými ateliéry, ale i do výtvarných ateliérů. Když jsem sledoval, co zadávají kolegové ve vedlejších architektonických ateliérech, tak mi připadalo, že tady byly vždy upřednostňovány úkoly týkající se českého prostředí.

Já jsem naopak upřednostňoval úkoly týkající se zahraničního prostředí. V podstatě jsem se snažil vést studenty k tomu, aby si uvědomovali, že jsou součástí globálního světa a že na to musí být připravení. Tomu odpovídala i témata, která jsem zadával (občas jsem dával také ty do českého prostředí).

• 

Popravdě řečeno nejkurioznější téma, a skvělým způsobem ztvárněné na úrovni diplomové práce, bylo totální předělání náměstí Nebeského klidu v Pekingu. Dělal to Michal Krejčík už před více než pěti lety. Udělal to úžasným způsobem. Samozřejmě zboural Mao Ce-Tungovo mausoleum a tu obrovskou pláň předělal na planinu. Pak tam dal maketu posvátných čínských hor, které byly duté a uvnitř byly různé věci. Paní Liu Tong Tong, čínská profesorka architektury, která napsala pochvalný posudek, ale v komentáři pod čarou napsala: „Proč tak tradiční řešení?“

• 

Jak vypadají vaše plány do budoucna? Jaké přednosti má podle vás studium na FUA TUL?

JIŘÍ: Když jsem školu zakládal, tak jsem si vymyslel takové heslo: malá, otevřená, dynamická – jako tři hlavní kvality, jaké by ta škola měla mít. Myslím si, že si je drží, vrací se k nim a vzpomíná na ně. Je to dobře, nemá smysl chtít v Liberci budovat početně velkou školu, to nedává smysl.

Předtím, než jsem tu fakultu zakládal, jsem měl za sebou nějaké zážitky z Ameriky, kde jsem hostoval coby profesor. Prošel jsem tam dramaticky jiným prostředím, než je to středoevropské. Uvědomil jsem si, že práce se studenty je nejlepší, když je vedena v malém měřítku. Když obě strany, studenti a vyučující, k sobě mají blízko a stýkají se osobně. Otevřená by škola měla být novým lidem, myšlenkám a názorům. A dynamická by měla být tím, že se zde mají podporovat a vyskytovat aktivity libovolného typu.

Přednosti studia jsou dané těmito třemi parametry, ale myslím si, že studenti nejvíce vnímají ten komorní formát a snadnou komunikaci. Nikdy jsme neučili a neučíme typologii přednášení „od katedry“. Tady ve střední Evropě je to považované za uhelný kámen architektury. V Americe jsem zjistil, že to slovo ani neznají, tam to takto neučí a pochopitelně mají dobré architekty. Od počátku to těch 24 let děláme takto a myslím si, že máme dobré absolventy.

Rozhovor vznikl v rámci spolupráce se serverem Czechdesign. Zveřejněno se souhlasem.

Nikol Galé – 8. 11. 2019