Zapojovat řemeslo do výuky. Dvojice Vladimír Balda a Jiří Žid sází ve výuce architektury i na tesařství a zednictví
Architekti Vladimír Balda a Jiří Žid společně vedou ateliér prvních ročníků na FUA TUL. Architektonickou praxi má ovšem každý svou. Zabývají se především veřejným prostorem nebo rekonstrukcemi. Rozhovor přinášíme v rámci série mini rozhovorů s vedoucími ateliérů liberecké Fakulty umění a architektury.
Čím se zabýváte ve vlastní tvorbě v poslední době? Uveďte prosím nějaký zajímavý příklad toho, na čem právě pracujete nebo toho, co jste nedávno dokončili.
JIŘÍ: S kolegy jsme kdysi založili kancelář re:architekti. Hodně děláme soutěže, z nich pak vycházejí veřejná prostranství a budovy veřejné správy. Teď zrovna rekonstruujeme náměstí v Podmoklech v Děčíně, připravujeme rekonstrukci Jiráskova náměstí v Plzni nebo náplavku a okolí u Krajského úřadu v Liberci. Děláme radnici, školku, ale i třeba nábytek nebo kliky ke dveřím.
VLADIMÍR: Na rozdíl od Jiřího, který je součástí větší kanceláře, já pracuji s jedním nebo dvěma spolupracovníky a od toho se odvíjí i velikost zakázek, na kterých pracuji. Jsou to převážně projekty rodinných domů, rekonstrukce menších objektů a návrhy veřejných prostranství v malých městech a obcích. Shodou okolností pracujeme s kolegy na dvou velmi podobných projektech. Obě zakázky řeší rekonstrukci obecního domu s hospodou a sálem blízko Liberce. Je to hezká práce, ale vidina realizace je v nedohlednu. Malé obce mají omezený rozpočet a často musí upřednostnit jiné věci.
JIŘÍ: U veřejných prostranství je nutné, aby s návrhem nakonec souhlasilo široké spektrum lidí a organizací, což obnáší mnoho vysvětlování. Návrh je třeba vykomunikovat ke spokojenosti všech a při tom udržet jeho kvalitu až do konce.
Jaké ateliérové zadání považujete za nejlepší? Uveďte také nějaké zajímavé příklady studentské tvorby týkající se daného zadání.
VLADIMÍR: Já bych odpověděl asi trochu oklikou. Za dobré ateliérové zadání považuji to, když studenti v jednom semestru pracují na více než jednom návrhu. Tříměsíční semestr je, i když se to překvapivě nezdá, dlouhá doba a my potřebujeme udržet studenty „v běhu“. Vždy začínáme menší „zahřívací“ úlohou, pak následuje hlavní a neobsáhlejší úkol semestru. Končíme návrhem, v rámci kterého musí studenti zhotovit funkční maketu.
JIŘÍ: My máme prváky. Ateliér prvního ročníku bereme jako jakousi přípravu pro další ročníky, kde už se dávají ucelená architektonická zadání. Zadáváme spíše témata. Chceme, aby se studenti zaměřili a probádali vždy jedno konkrétní téma, které pro ně následně bude v architektuře důležité. Měli jsme zadání „skládání“, „vstup“, „doupě“, „hala“, ale třeba i „barva ve městě“ – studenti kultivovali různé městské prostory. Loňský semestr končil zadáním „závěs“. Studenti stavěli konstrukci, která je unese v nějaké výšce nad zemí. Rok před tím sestrojovali stroj na přesun materiálu. Letos v tomto kratším úkolu budou secvičovat balet po vzoru Bauhausu, navrhovat kostýmy.
VLADIMÍR: Naši prváci udělají během roku šest návrhů, což je určitě hodně práce. Když na konci říkají, že jim to rychle uběhlo, je to pro nás dobrá zpětná vazba, že se nenudili a hodně se toho naučili. V tomto roce jsme výuku zakončovali až o prázdninách architektonickou dílnou v Trutnově. Studenti vlastníma rukama vyráběli malé stavby ze dřeva, které v průběhu semestru sami navrhli.
JIŘÍ: Odevzdali to večer a ráno začal čtyřdenní festival, takže to bylo ihned vystavené pozornosti a užívání. Hned na to vlezli lidi a zkoušeli, co to unese. Okamžitě jsme měli zpětnou vazbu, jestli to lidé používají, jak, a zda jim to přijde lákavé, nebo naopak.
NIKOL: Takže se to povedlo.
VLADIMÍR: Určitě. Bylo to ideální zakončení studia prvního ročníku. V tom, že se účastnili celého procesu od návrhu pro realizaci, získali studenti velmi cennou zkušenost.
Jak vypadají vaše plány do budoucna? Na co byste se chtěli ve svém ateliéru nejvíce zaměřit? Jaké přednosti má podle vás studium na FUA TUL?
JIŘÍ: My se dlouhodobě snažíme zapojovat řemesla do výuky. Na příští rok plánujeme týdenní seminář, ve kterém by se studenti naučili základy tesařství, zednictví atd. Je to základ architektonického myšlení, který by měli poznat, i přes aktuální dominanci technologií. To je jedna z věcí, na kterou bychom se chtěli soustředit.
VLADIMÍR: Vidím dvě hlavní výhody liberecké školy. Malý kolektiv a společný pracovní prostor (společný ateliér), ve kterém se mohou všichni potkávat. Občas k nám přecházejí po prvním roce studia studenti z jiných škol, když zjistí, že jim dosavadní škola nevyhovuje právě kvůli velkému počtu studentů. Liberec nikdy nebude moci nabídnout takové množství přednášek, workshopů a exkurzí jako fakulty v Praze nebo Brně, ale je to škola, kde vyučující znají všechny studenty v ročníku jménem.
JIŘÍ: Vladimír už skoro všechno řekl. Je to tou příjemnou uzavřeností. Studenti vidí, co se děje ve všech ročnících najednou, jsou pořád spolu v tom velkém ateliéru, který je stále přístupný, nonstop. Z něj je to blíž než za kulturou třeba do hor na běžky. Jsme jedná velká třída, bez rozdílů. Je tu možné všechno od konkrétních výrobků až po velké projekty. Škola umožňuje vyzkoušet si cokoli, není zde žádné omezení nebo koleje, ve kterých by se muselo jet. Je to hodně pestré.
Rozhovor vznikl v rámci spolupráce se serverem Czechdesign. Zveřejněno se souhlasem.
Nikol Galé – 27. 9. 2019